DDD 7 (deník dramaturgyně den sedmý)

Festival definitivně dospěl.

Byl to intenzivní přerod plný náročných, ale i povznášejících příběhů. Dejvickým dvojáčkem jsme se tak nějak vrátili na začátek. Nebo spíš uzavřeli kruh justiční dramaturgické linky. Od pátečních zahajovacích Dějin násilí až k Vrahově hygieně a Facce. Závěrečné představení skončilo doslova duhově, což někteří mohou vnímat jako kýč nebo přílišný optimismus, zároveň si říkám, že jsem si všichni něco takového na rozloučenou zasloužili. Něco, co nám zakřičí do obličeje, že všechno není ztraceno. Ráda bych svůj dramaturgický deník uzavřela jedním příběhem, jednou příznačnou kultovní referencí. Protože realita je občas odrazem fikce. Alespoň já to tak vnímám.

První série amerického krimi seriálu True Detective sleduje vyšetřování mississippských policistů. V chudém, drogami, prostitucí a kriminalitou nasáklém regionu už několik generací mizí ženy a děti a postupně se ukazuje, že vina sahá do vysokých pater místní politiky. Celá série představuje scénáristickou i hereckou masterclass. V závěrečném díle končí oba vyšetřovatelé v nemocnici a palčivě si uvědomují, že jejich dobře odvedená práce vedla, metaforicky řečeno, pouze k pokácení jednoho prohnilého stromu, kořeny hluboko v zemi zůstaly. Zásadní je tady citace posledního dialogu mezi policisty, který se týká odvěkého souboje světla a tmy. Zatímco první z nich při pohledu na noční oblohu hořce konstatuje, že tma okupuje mnohem více prostoru, jeho kolega oponuje:

You’re looking at it wrong, the sky thing. Once there was only dark. You ask me, the light is winning.

/Díváš se na to ze špatné perspektivy. Kdysi tu bývala jenom tma, takže podle mě světlo vyhrává./