DDD 6 (deník dramaturgyně den šestý)

O divadle se na divadelním festivale mluví pořád, tak mi dovolte být tentokrát trochu osobnější a reflektovat jiný jeho aspekt.

Za největší devízu povolání dramaturgyně považuji anonymitu. Dělám si divadlo, chodím si do divadla a nikdo mě nezná. Zůstávám abstraktním konceptem. Během festivalu se to komplikuje. Debaty po představeních a rozhovory mezi představeními ze mě dělají člověka z masa a kostí, což mě většinou docela znervózňuje. Ve středu ale došlo na interakci, malý přerod, který by se rozhodně nestal, kdybych zůstávala abstrakcí.

Na debatě k představení Outcast došlo mimo jiné na téma osobního a politického. Režisérka Júlia Rázusová a herečky Gabriela Marcinková s Annou Jakab Rakovskou mluvily o tom, jak se politika nedá jen tak odebrat ze zábavního pořadu nebo divadelní komedie, protože politické je zkrátka všechno. Třeba i to, že někdo má možnost do divadla vůbec jít. Po debatě se ke mně na cestě k Bezručům připojila jedna z divaček a děkovala, že jsme právě tohle téma zdůraznily. Jako učitelka na základní škole v městě poblíž Ostravy se totiž prý často potýká s kritikou, když do hodin češtiny a občanské nauky „plete politiku”. Náš rozhovor trval asi dvacet minut, během kterých mi mimo jiné vyprávěla i zážitek z hodiny, ve které studentstvo učila o pay gapu, což většina z nich reflektovala jako zbytečné. Velmi demotivující. Jenomže na konci vyučování se do třídy vrátilo několik studentek a jeden student, aby jí poděkovali, že podobná feministická témata na hodinách otevírá.

Rezonovalo to ve mně celý zbytek dne. Jeden malý okamžik sdílení, kdy jsem pocítila, že divadlo (potažmo debaty kolem něj), může mít reálný dopad, dotýkat se konkrétních lidí. Lidí, kteří pak ještě zásadněji ovlivňují mladou generaci. Rozhodnutí této divačky-pedagožky zajít po celodenním vyučování ještě do divadla od ní bylo politické. Velmi jí za to děkuji!