DDD 1 (deník dramaturgyně den první)

Člověk se může živit prací se slovy, a přesto je občas jejich skladbou překvapen, respektive překvapena. Takže třeba věta Oskar Hes zasadil semínko přerodu se jaksi vzpírá mé klávesnici. Přesto je to tak. Letošní záštita v Pokladu odstartovala osmnáctku, dala si pivo a vyrazila směr Praha. Zatímco my, vy, všichni, se teprve rozehříváme.

Znáte tu situaci, kdy skupině přátel pouštíte oblíbenou píseň nebo film a nervózně sledujete jejich reakce? Přesně tak jsem se cítila během Dějin násilí. Moje nadšení tlumila otázka – co vy na to? Dějiny násilí by byly sexy, kdyby nebyly tak smutně znechucující. Anebo se možná tyhle dva fakty nevylučují. Protože jak říká v představení postava Eddyho v podání Oskara Hese: to se stalo až potom. Čili nestyďme se u sledování divadla třeba i červenat nebo mít chuť si odplivnout. Všechno lepší než divákova nuda nebo divák spící.

Což mě přivádí k nočnímu rodinnému Sedláčkovskému koncertu. Jaký byl, nechám na vašem uvážení, ačkoliv bych řekla, že grády rozhodně měl. Rodinu si člověk sice nevybírá, ale zároveň ji v některých ohledech nezapře. V případě Sedláčků bych se klonila k tomu, aby genetickou výbavu případně nezapírali zcela. Protože mnoho z nás se nesměje vtipům vlastního otce, ale málokdo má možnost si s ním zajamovat. Navíc ačkoliv jsem se nikdy nezúčastnila koncertu undergroundu v osmdesátých letech minulého století, při poslechu se mi zdálo, že tam právě tak trochu nakukuji. A pak že by živá kultura měla přijít o miliony! To tak!