„Byl jsem na prázdninách, měl jsem letní volno a zdál se mi sen. Právě ten sen se stal výchozím
bodem textu. Zdálo se mi o tom, že se vracím domů. Znáte ten pocit, když přijdete do vlastního bytu po delší době, najednou ho necítíte jako domov, má podivný zápach a prostor je nějaký jiný,
než si ho pamatujete?“

[Marius von Mayenburg v rozhovoru s Janou Soprovou pro Divadelní noviny, 14. 5. 2014]
 

Perplex interpretujeme jako hru o identitě, jejím nabývání a ztrácení. Postavy znovuobjevují,
co to znamená být doma, ale také evoluční teorii, sexualitu, sexuální orientaci, vztahy, společenské role i jména. Do toho se potýkají s překážkami, které jim brání, aby se skutečně poznaly – jednou z nich je pokrytectví, neschopnost přijmout sebe sama, minulost a fakt, že žádná stálost neexistuje. Stejně jako dost možná neexistují ani oni sami.
Představte si, že vaše strachy a obavy se začínají okamžitě realizovat a zpřítomňovat, že to,
čeho se nejvíc bojíte, klepe na vaše dveře.
Perplex popichuje černé svědomí Evropy, všechny její války, genocidy, totalitní režimy. Opírá se do
její sebeuspokojující arogance, nenažranosti, rezignace na hodnoty humanismu, zneužívání levné
pracovní síly z východu. Co všechno to páchne z pod gauče, na kterém sedíme? Je tu cosi cítit.
Je tu cítit zdechlina.
Existuje ale řešení, jak tu vyvětrat. Stát se dobrým člověkem. To není vtip. Zrušit svá konta
a rozvinout rozvoj rozvojových zemí. Nesmysl, můžete zůstat i špatným člověkem, když převedete
své peníze na správný účet. Rozhodněte se sami, jste přece velmi individuální osobnosti. Hlavní je neztrácet hlavu. Zachovat chladnou hlavu a pustit to zní. Tak se nadechněte, uvolněte se, nebo jeďte na dovolenou, a až se vrátíte, zkuste otevřít ten balík, co jste si poslali i neposlali. Tohle jste vy. Seznamte se. Příliš vás to rozpálilo? Dejte si sprchu. Třeba na něco přijdete.
 

Čtyři herci si hrají s tématy, která k smíchu nejsou. Je to úleva.
Je to terapie pro přehlcenou duši, pro nás všechny, co neseme až příliš hlav a identit.