DIVADLO A JEHO MOC

Bavit se o funkci divadla, to by nám asi šlo, ale málo kdo se dnes v našich končinách zamýšlí nad tím, jakou má ve skutečnosti divadlo moc. Trojice států z V4, tedy Slovensko, Maďarsko, Polsko, se bohužel s cenzurou divadla (otevřenou či skrytou) setkalo anebo stále setkává: předseda krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko Marian Kotleba nechal (v roce 2016) zastavit divadelní představení, protože jej pohoršovalo, zrušil mezinárodní festival a zablokoval dotace pro loutkové divadla Na razcestí, polská vláda neprodlužuje mandáty uměleckým šéfům státních divadle, jelikož jejich tvorba není dostatečně národní, nebo blokuje dotace festivalům, které uvádí inscenace režisérů, kteří kritizují státní politiku; a v Maďarsku se s vládní cenzurou potýká celá kulturní obec.

V České republice se s tímto, zdá se, zatím potýkat nemusíme (až na výjimku, a tedy Frljićovo Naše násilí a vaše násilí na festivalu Divadelní svět Brno), ale v bezprostřední blízkosti nás se toto děje. Politici se divadla bojí, věří, že může i umí ovlivňovat, že může být silně kritické vůči politice a řízení státu. Když to přeženeme, může být aktivizačním nástrojem revoluce, ale ve špatných rukou i nástrojem represe.

Jak to vnímají čeští divadelníci? Jakou moc podle nich má divadlo? Jak oni s touto mocí nakládají? Věří, že můžou diváky aktivizovat, tedy nejen je donutit k zamyšlení, ale třeba i k aktivnímu postoji nebo činu? Má být divadlo jen místem, kde se prostor dělí na jeviště a hlediště, anebo místem občanské aktivity? Kde začíná a končí zodpovědnost tvůrce, a jak daleko sahá?

Debatu moderuje Veronika Štefanová – Český rozhlas Vltava.

replik breitling replik rolex