DDD 3 (deník dramaturgyně den třetí)

Nedělí nejspíš oficiálně začala letní sezona, a to pěkně zostra. Pro Mořské pány a jejich pouliční bazénkové cachtaní a žonglování to bylo požehnání, pro tým Rychlých šípů v navrstvených košilích a svetrech už asi méně.  Přesto si nenechali vzduchem a teplotou v sále Staré arény cokoliv diktovat a valili do nás energii pěti z klubovny a psa.

V podvečer už divadlo, které blaží duši, vystřídalo divadlo, které duši svírá. Loni jsme v rámci programu prožili drásavé Noční můry s čápem marabu, které pracovaly s výmluvnou vizuální metaforou – promítané záběry na predátory útočící na kořist ve volné přírodě odrážely lidský, respektive mužský nárok na těla a životy žen. Úplně stejný princip se letos objevil také ve Smečce, kde je navíc podobně vypovídající i název. Španělské býčí zápasy jako brutální kulisy brutálního činu pětice mladíků. Obě představení se (jen na dvou různých ročnících) odehrála v neděli večer v Komorní scéně Aréna, ze které se tak neoficiálně a dramaturgicky zcela nezáměrně stal festivalový prostor ohledávající tu nejtemnější stránku člověka, tedy znovu – především muže.

A noční studentský Toyer nám nepřidal, protože téma femicidy je v něm zpracováno dokonce v žánru psychologického thrilleru. A herecky tak brilantně, že Komůrka ani nedutala. I tak ale nemusíme končit na bezvýchodné notě. Na tomto místě bych totiž ráda sdílela své dojetí nad reakcemi členek a člena Mladého diváka, kteří po skončení představní reflektovali, že něco takového v divadle ještě necítili a nezažili. Kdyby se i z takové obskurní práce jakou je divadelní dramaturgie stal jen rutinní džob, zachrání mě před vyhořením přesně taková prohlášení. Protože si okamžitě vybavím vlastní prazážitky z chvil totální fascinace divadlem. Přerody, jo, byly to přerody. Proč to neříct se vším patosem!!!