BLÍZKO JAKO NIKDY PŘEDTÍM

Druhou polovinu festivalového programu jsme odstartovali v úterý 30. května se vší parádou. Nejenže jste si mohli vybírat až mezi šesti akcemi (které jste však neměli šanci stihnout všechny, pokud se neumíte naklonovat), ale také jsme se včera asi nejkoncentrovaněji zaměřili na téma letošního ročníku, které zní Blízko od sebe.

Divadlo Letí a jejich současná a ve své podstatě dost intimní adaptace Rusalky nazvaná hladní vodina rozčeřila vody v sále Komorní scény Aréna. Režisérka Daniela Špinar se v ní zaměřila na otázku genderu a přijetí nejen ze strany okolí, ale také sebe sama. Diváky v síle byla přijata nejen bezpodmínečně, ale se skutečným nadšením a dojetím. Z pohádky k mýtu, aneb po Rusalce jsme zamířili za královnou Iokasté do Divadla loutek. Ve feministickém zúčtování s mýtem o královně Iokasté, v němž její příběh vyprávěli výhradně muži, jsme se dostali nejen do antických Théb, ale došlo i na současné konotace jako #metoo, Donalda Trumpa či Vladimira Putina. Ale především se ke slovu dostala konečně královna v podání ohromující Jany Oľhové ze Slovenského komorného divadla Martin, již zdatně sekundoval Petr Konáš z Městských divadel pražských. Ve stejném čase bylo možné zůstat ve světě pohádek a místo do DLO se vypravit do Antikvariátu Fiducie, kde ožil pohádkový svět Pavla Dobšinského ve stolní deskové hře Dobšinský *ako som sa stal*. Intimní, nádherně výtvarně zpracovaná inscenace diváky aktivně zapojila a zároveň rozjela jejich fantazii na plné obrátky... a rozesazeni kolem jednoho stolu už si snad ani blíž být nemohli. V osm hodin už jsme v kavárně Staré arény zahájili besedu inspirovanou naším letošním tématem, na jejíž realizaci se podílela také Ostravská univerzita. Společně s moderátorkou Michaelou Davidovou a režisérkou Danielou Špinar, hudebnicí Terezií Kovalovou a sociálním pracovníkem a pedagogem OU Karlem Pavlicou jsme se dostali nejen k otázkám (trans)genderu, ale také k tomu, jakou roli v našich životech hraje strach z neznámého, čím nás ti, které si neumíme jednoduše zařadit, ohrožují, a jestli máme s mladou generací naději na otevřenější společnost. O krásnou a na duši hladící tečku se pak postarala přímo v sále Staré arény Terezie Kovalová se svým violoncellem a také vy, kdo jste s námi včerejší maraton vydrželi až do samého konce!

Atmosféru jako vždy dokumentovali Maxim Bajza, Ondřej Durczak a Lukáš Horký.