ZDENĚK ADAMEC +
SEBEOBVIŇOVÁNÍ
autoři Peter Handke
režie Dušan D. Pařízek
Divadlo Na Zábradlí, Praha
Hra držitele Nobelovy ceny Petera Handkeho o mladém muži, který se 34 let po Janu Palachovi upálil na Václavském náměstí. Navzdory svobodě, demokracii a míru. Inscenace začíná scénickou skicou Sebeobviňování.
Církev bratrská,
Divadlo Petra Bezruče
Pátek 27. 5.
17:00
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ
Divadlo Na zábradlí je jedno z nejznámějších divadel v Praze.
Bylo založeno roku 1958 Helenou Philippovou, Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým a Vladimírem Vodičkou. Během jeho existence se zde vystřídalo mnoho i v zahraničí známých tvůrců, režisérů a herců (Václav Havel, Jan Grossman, Evald Schorm, Jiří Pokorný nebo Petr Lébl).
Od roku 2013 zde působí umělecké vedení ve složení Petr Štědroň (ředitel), Dora Viceníková (umělecký šéf), Jan Mikulášek (kmenový režisér), které určuje nové umělecké směřování divadla. V sezoně 2014/15 získalo divadlo ceny ve všech kategoriích Cen divadelní kritiky, včetně prestižního ocenění Divadlo roku.
Divadlo Na zábradlí je pravidelným hostem festivalu Dream Factory, naposledy zde uvedlo inscenaci Persony v režii Jana Mikuláška.
DUŠAN D. PAŘÍZEK
Dušan David Pařízek se narodil 10. srpna 1971 v Brně. Studoval divadelní vědu na Ludvig Maximilián univerzity v Mnichově a v Praze absolvoval v roce 1999 divadelní fakultu Akademie muzických umění. Zakládal Pražské komorní divadlo, které se zapsalo do povědomí diváků především svým působením v Divadle Komedie. Pařízek do České republiky přinesl díla současných středoevropských dramatiků jako například Thomase Bernharda, Wernera Schwaba, George Taboriho či Elfriede Jelinek. V současné době působí především v Rakousku. Na festivalu Dream Factory Ostrava byla v minulosti uvedena jeho oceňovaná inscenace Spílání publiku.
RECENZE
„Vtipné a ironické momenty komentující mladíkův život či jeho rodinu bohužel působí až neuctivě.
Spojení s úvodním Sebeobviňováním by tomu odpovídalo. I tak si ale divák z druhé části odnese nepříjemně šmírácké pocity a přesvědčení, že úvodní scénické čtení bylo nakonec lepší částí večera.“
„Studenta Zdeňka Adamce můžeme v Pařízkově inscenaci interpretovat jako platónského vězně, který se dostal z jeskyně plné stínů a spatřil to, co ostatním bylo do té doby skryto v klamu a představě. Kdyby jim referoval o svém poznání, které učinil mimo jeskyni, považovali by ho za blázna – a to si Zdeněk Adamec nepřál (Prosím, neudělejte ze mě blázna.). Co z toho, co prožíváme v životě, je skutečnost, a co je sen? Co z našeho bytí je pro nás poznatelné, objektivně nahlédnutelné a co pod vlivem našeho subjektivního prožívání zůstává jen snem? Nežijeme v klamu, že to co vidíme a zažíváme, je skutečné: A nejednáme někdy mylně prostě proto, že chybně vyhodnotíme informace?“